Vyberte stránku

Dnes je 17. Listopad 2017. V hlavě mi běží vzpomínky a tohle mi přichází do pera.

Vzhůru do vyprávění příběhů…

Vnučka hospodáře a sedláka, kterému vzali všechno a který sklonil hlavu až ve chvíli, kdy ze vsi začali komunisté násilně vystěhovávat. Právnička, která vstoupila do „Strany“, protože usoudila, že jenom tak, bude moci některé věci ovlivňovat a možná i měnit. Vnuk voraře, který jako jediný ze šesti dětí směl jít studovat. Talentovaný veterinář z rodiny, kde byly vyznávány křesťanské hodnoty, je podplukovníkem v armádě. Jak je možné, že tihle lidé sklonili hlavu před režimem a mlčeli.

Své dcery vedli k vyznávání pravdy, vlastního názoru a boji proti bezpráví, ale pak je žádali, aby mlčely. Holky měli všechno, co si v té době mohly přát. Lyže, podnikové dovolené i přístup ke vzdělání. Ano, když vy budete poslouchat, budou moci vaše děti studovat.

Jenomže ta starší, je velkou rebelkou a z malého města v jižních Čechách odchází studovat do Prahy. Ze skleníku se dostává do víru dalších názorů i nových zkušeností. V roce 1988 se také potkává s Prázdninovou školou Lipnice (organizace zřízená pod SSM, která ukazuje mladým možnost jakési pomyslné svobody a učí je říkat nahlas vlastní názor). Dnes o sobě říká – Kdyby nepřišel 17. listopad, zavřeli by mě nebo bych musela emigrovat.

Čtvrtek 16. listopadu 1989 – studentka druhého ročníku telefonuje z kolejí mámě, že zítra domů nepřijede. Jde přece na Albertov na plánovanou studentskou demonstraci. Přijede domů až v sobotu…

Pátek 17. listopadu ráno – své dceři telefonuje táta (podplukovník na západním vojenském okruhu). – „Po škole se sbalíš a přijedeš domů. Vůbec netušíš, o co tady jde.“ „Tak to teda ani náhodou.“ „Řeší se, že se do vás bude střílet.“ „Ha, ha, ha. To jsou kecy. Tohle přece nejde. Tohle by nemohli udělat. Přijedu až v sobotu.“ A tahle neposlušná dcera uprostřed křiku – „Dokud tě živím, budeš mě poslouchat“, pokládá telefon a jde na Újezd vyrábět a malovat transparenty…

Albertov. Je hrozná zima, ale to nevadí. Studenti jdou přes Vyšehrad a směřují na Národní. Dívka se odpojuje od průvodu a oklikou běží dolů na Můstek. Má tam domluvený sraz s kamarádem, který do Prahy úplně náhodou, tenhle den přijel. Spěchá. V hlavě jí běží, že ho vyzvedne a rychle se přidají znovu ke studentskému průvodu. S údivem míjí ozbrojené policisty se štíty. S přítelem se potkává dole na Václaváku, ale k průvodu už se nepřipojí. Všechno je zavřené. Přes policejní kordony se nedá projít. Sedí spolu v kavárně u čaje a pozorují dění venku. Klid. Nikde nikdo a ticho… Jsme přece v centru Prahy? Teď, skoro po třiceti letech si nevzpomíná, o čem spolu tehdy hovořili. Sedí tam dlouho, až je z tepla zvedá ruch na ulici. Běží tudy lidé… Ve dvojicích, ve skupinkách, sami… Je čas jít… Přátelsky se spolu loučí a děvče vchází do metra. Vnímá a cítí nevšední vzrušení a úzkost. Co se to tady děje? Lidé spolu tlumeně hovoří, někteří pláčou…Přijíždí vlaková souprava…
Dvě spolužačky, přítelkyně, spolubydlící se potkávají ve vagónu metra. Pihovatá zrzka s dlouhými kudrnatými vlasy pláče a vypráví blondýnce, co zažila na Národní… Dlouho do noci sedí s ostatními studenty na pokoji na Kajetánce. Diskutují o tom, co se stalo a co bude dál …

 

ue.