Pro někoho možná obyčejné úterní ráno. Do osobního auta označeného taxislužbou nasedají na pražském Újezdě tři studenti, dvě dívky a chlapec. Kdyby se psal rok 2017, tak by na celé situaci, možná nebylo nic divného (i když studenti prý dnes využívají spíše Uber J). Je ale 21. listopad před dvaceti osmi lety a v té době běžní studenti do taxíků nenasedají. Jenže někdo mávnul kouzelným proutkem a některé věci se začínají dít tak nějak samy. Na vysoké školy to ráno přišlo mnoho taxikářů a dalších lidí, kteří nabídli k dispozici svá auta, aby se „Prohlášení studentů“ dostalo mimo Prahu. Do fabrik, zemědělských družstev a dalších podniků. Bez mobilů, „lícoknígy“, při úplné dezinformovanosti ze strany médii. Ucelené informace o tom, co se děje, přináší pouze „ilegální“ Svobodná Evropa. Koordinace je dokonalá.
Plán je jasný. Směr Tábor a nejdříve Silonka v Plané. Pracuje tam táta jedné z dívek. Do této fabriky půjdou všichni tři společně. Potom se rozejdou a každý z nich s „Prohlášením“ oběhne své základní a střední školy. Znovu se sejdou odpoledne na výpadovce na Prahu, kde je taxikář, se kterým si teď už tykají, vyzvedne.
U vchodu do podniku však nestačí studentce, tak jako obvykle, sdělit vrátnému, že jde se svými spolužáky navštívit tatínka. Všichni jsou vyzvání k předložení občanských průkazů a odvedeni ozbrojeným hlídačem přímo k řediteli. Jejich představa, že budou moci hovořit s dělníky, bere za své. Byla zcela naivní. Znovu všichni tři sedají do auta a taxikář je postupně vysazuje před různými školami.
Už je to tolik let. Nepamatuje si, kam tehdy šli její spolužáci. Ona míří na gymnázium a na „sportovku“. Někteří učitelé ji raději ignorují, ale jsou tady i Ti, kteří ji berou do tříd a nechávají vyprávět o pražském dění…
Je čas jít. Zastaví se ještě doma a v kuchyni na stole nechá rodičům ležet „studentské prohlášení“. Dnes se s nimi netouží potkat. Stačila jí jejich reakce před dvěma dny. Doma dává ještě rychlou sprchu a v zámku slyší otáčet klíč. Mladší sestra to být nemůže, ta má odpoledku. A rodiče mají být přece ten den ještě dlouho v práci. Rychle se balí do ručníku a nahlíží do předsíně. Stojí tam udýchaná a rozzuřená máma. Ví všechno. Kde a s kým její dcera byla a co kde říkala. Ředitelka sociálních služeb měla ten den mnoho telefonů. Je potřeba, aby si svoji dceru začala kočírovat a vysvětlila ji, že tady, v Táboře, revoluci dělat nebude. Ty dvě facky na mokré tváře fakt bolely…
V úterním odpoledni vjíždí taxík po magistrále do Prahy. Kousek od Pavláku z něj vystupují tři studenti. Z Tábora to stihli akorát na demonstraci na Václavák. To, že jsou v Praze milice a všechny armádní složky jsou v pohotovosti, všichni vědí. Tohle možné nebezpečí, si ale nikdo z mladých lidí nepřipouští. Přece nebudou střílet do vlastních dětí…
Telefonní automat dole za vrátnicí na Kajetánce má kouzelné sluchátko. Když studenti ví, jak na něj, mohou za desetikorunu neomezeně volat kamkoliv. Po telefonní síti posílá dívka ostravskému studentovi informace o dění v Praze. Chodí spolu už více než rok. Měli možnost se spolu poznat u lipnického lomu, na lodi i na horách… A on si stále není jistý, jak moc může těmhle pohádkám věřit. V rádiu i televizi nějaké informace sice proběhnou, ale nic zvláštního. Kdyby se to v Praze dělo tak, jak jeho dívka líčí, tak by o tom snad u nich v Ostravě už také něco věděli. V úterý večer, ale žádný telefonát neproběhne. Po demonstraci jsou ve škole konečně k dispozici nakopírované videokazety z Národní a ona jednu z těch kazet, poveze ještě dnes nočním vlakem do Ostravy. Už si nepamatuje, kdo se zbraní v ruce tím vlakem procházel a kontroloval občanské průkazy – milice, veřejná bezpečnost nebo vojáci? Není to dnes už jedno?
Byla takovým překvapením, když ve čtyři hodiny ráno, se svojí spolužačkou zazvonila u dveří ostravského domku. Během chvilky se všichni scházejí v obýváku – rodiče, sourozenci, sousedé. Ti přinášejí další videorekordér, přes který se dají kazety kopírovat… Svítá, když nasedají do tramvaje a vezou kazety na Vysokou školu Báňskou…
Foto: Šechtl a Vosečka – Tábor Foto
A pak že v Táboře revoluci nikdo dělat nebude 🙂