Sobota 18. listopadu – Praha se budí do mlžného a sychravého rána. Který rok se v kalendáři píše? Je sobota. Tak, jako skoro před třiceti lety. Z dívky vyrostla zralá žena, která Teď a Tady, žasne nad pocity svého srdce, které od sebe dělí tolik let a které jsou si tak podobné. Bezmoc z manipulace, kterou nemáme sílu ovlivnit. Copak je možné, nechat tohle být?
Které sobotní ráno bylo těžší? To, skoro před třiceti lety? Nebo to dnešní?
Studentka druhého ročníku prochází sobotní Prahou. Cestu na vlakové nádraží si záměrně prodlužuje a vnímá zvláštní atmosféru toho dne. Hloučky různě starých i různě oblečených lidí, studenti, důchodci, elegantní dámy, otrhaní pijani… Dnes je všechno smazáno. A téma je jedno. Co se včera stalo na Národní? Tihle lidé zatím netuší, že za pár hodin budou mít na klopách trikolóry…
Dívce se nechce nasednout do vlaku, který směřuje na jih. Její spolužáci zůstali, ale ona odjíždí. Slíbila to mámě. A také potřebuje vyprávět o včerejších pražských událostech…Rezervovanost rodičů jí překvapuje. Večer všichni usedají k televizním novinám. Tam přece budou ukazovat, jak to včera bylo… Ve své nevinné a mladé naivitě poslouchá kusé informace o tom, že zase byla rozehnána nepovolená demonstrace… Vše je v pořádku, nic se neděje. To byla jenom parta zpovykaných studentů… Táta se na ni přísně dívá a odchází. Máma jí prosí: „Hlavně, se do ničeho nepleť… Vyhodí Tě ze školy, přijdeme o práci …“ Proč se její rodiče tak strašně bojí? Tohle fakt nechápe…
Tahle dívka, která je teď ženou a žije si svůj sen, vnímá strach…Obavy z toho, co se stane, když začne otevřeně říkat svůj názor…Je to pár měsíců, co jí její kamarád nabízel volný prostor na billboardu a ptal se, co tam chce jen tak, bez toho, že by cokoliv platila dát. To je přeci jasné co tam dáme: …..tady u nás, koně i kozy máme. Čapí hnízdo NE. Bez evropských dotací. Děkujeme, nechceme … Bylo jí vysvětleno, že tohle nepřipadá v úvahu. Pokud chce v klidu dělat věci, které jí těší a zároveň živí, tak by se neměla takto vymezovat…
My se zase bojíme… Tak, jako se před třiceti lety báli naši rodiče…