Lekce šestá. Fouká lehce přiměřeně. Dostávám jiné prkno a větší plachtu. Úkol zní jasně. Samostatně vyjíždět ven z laguny na volné moře a vracet se zpět. Při obratu přichází malý poryv větru a hups, plachta je ve vodě. No což, všechno je jednou poprvé. Poměrně snadno plachtu vytahuji a prkno se mi podaří nasměrovat téměř dokonale, abych se na zadoboční vítr vrátila zpět do laguny. Ladně (tak jsem to tedy cítila :-)) dělám obrat a mířím znovu ven na volné moře. Hezky si to užívám, plachta krásně napnutá, rychlost přiměřená tak, aby se mi z ní nerozklepaly nohy a nerozbušilo srdce a za sebou slyším motorový člun. Ještě jsem ani nedomyslela, co se stane, a už se to stalo. V plné rychlosti mě člun míjí těsně zprava, vlny se valí, prkno se houpe, tělo se kymácí, ruce se pokrčí… Hups a letím. Všechno je jednou poprvé. Svaly jsem nezatnula, záda si neblokla, ráhno mě do hlavy nepraštilo a brýle jsem neztratila. Tak fajn. Uprostřed moře hezky vylézt zpět na prkno. To bychom měli a teď zvednout plachtu a jedeme. Jenomže, teď jsem to fakt netrefila a místo zpět do laguny si to hezky frčím kolem pobřeží. No což, žraloky tady neočekávám a takhle jsme to přeci včera jeli taky. Jenomže von ten vítr včera foukal trochu jinak. Ať dělám co dělám a zkouším to opakovaně, nemůžu se dostat do místa, ze kterého bych to mohla nasměrovat přímo zpět do laguny. Je to jasný, měla bych křižovat.
Když byli naši kluci malí a jezdili jsme do Chorvatska na jachtu, účastnila jsem se na turistku, za dámičku. Marcel vysvětloval teorii a ukazoval klukům, jak být na plachetnici zcela samostatní. Matěj s Jeníkem kormidlovali a obsluhovali plachty, já se hezky opalovala, četla si a občas něco uvařila. Jak se řídí jachta mě moc nezajímalo. Kdybych já bývala dávala pozor, tak bych teď věděla, co mám dělat.
Dost rychle mi došlo, že budu potřebovat vyjet na moře mnohem dále, než jsem zatím byla. A mě se tam samotné tak nechce. Trošku doufám, že pan instruktor skočí na prkno, dojede ke mně a zopakujeme včerejší scénář. Jenomže ono ne. Pan instruktor stojí na břehu, sleduje mě a normálně mě v tom nechává máchat. Tipla bych to tak na třicet minut, než na mě ze břehu začal volat pokyny. A ono už to zase najednou jde. Křižování nakonec dokončuji sama a uf, frčím zpět do laguny.
Jo, padání. To je v jezdectví samostatná kapitola. Dost si zakládám na tom, že u nás se padá naprosto výjimečně. Někdy se to prostě stane. A to po tom dost přemýšlím, jestli šlo udělat něco jinak. Já se o ty své žáky normálně bojím. Snažím se předvídat, pečlivě vybírám, který kůň je pro koho v jaké fázi výcviku vhodný a hlavně, dělám vždy jenom to, u čeho jsem si jistá, že to zvládne jezdec i kůň.
Ráno při mém předsnídaňovém plavání je hladina moře klidná jako zrcadlo. O dvě hodiny později je všechno jinak. Na vodu naskakuje partička surfařů, co je ve výcviku o kousek dále, než já. Mají za sebou deset lekcí a tak si mohou prkna půjčovat samostatně. Sleduji, jak sviští z jedné strany laguny na druhou a na lehátku mě začíná svrbět zadeček. Jenomže já si na svou lekci musím počkat do odpoledne. Registruji rychlý a hlasitý hovor dvou instruktorů, kterému sice nerozumím, ale za minutu je všechno jasné. Vyjíždí motorový člun a jezdí sem a tam. Normálně jim k tomu hezkému foukání, dělá ještě umělé vlnobití. Tak to jsem zvědavá, jestli z těch prken poletí, jako jsem letěla včera já. Neletí, protože prkna najíždějí na vlny kolmo.
Vítr utichl, vlny odezněly a devítiletý klučina, co měl včera první lekci a co nejdříve zkoušel základní věci na prkně a s plachtou na souši, dnes na mělčině střihá jeden obrat za druhým. Za chvilku se k němu přidává jeho sestřička. Té dívence není více než šest let. Dostala malé prkno, malou plachtu a svého instruktora. Holčička se učí přendavat nohy, držet plachtu a vyměňovat ji z ruky do do ruky. Instruktor trpělivě drží prkno a reaguje s ním podle toho, na kterou stranu směřuje plachta. Čím méně informací, tím lépe. Přidávají se ještě dva další dospělí začátečníci s instruktory. Čtyři instruktoři ve vodě a jeden na souši. Pan šéf sleduje své instruktory při práci a po skončení lekce to s nimi rozebírá. Moc hezky se na to dívá. Velký respekt.
Jak učit učit jezdectví. Velký oříšek a téma na celou knihu. Jako dohlížející trenér sledujete pokyny instruktora, reakce jezdce a reakce koně. Je potřeba mít sjednocené názvosloví, metodickou řadu, mít nakoukané hodiny a hodiny jiných trenérů a cizích lekcí, ptát se, číst…Trenér na sobě a na svém vzdělávání pracuje celý život.
Ne ke každému začátečníkovi přistupujete stejně. Přesně tak, jak jsem tomu byla dnes svědkem v laguně. Potřebujete správně vyhodnotit to, co je schopen žák pojmout – podle věku, pohybových schopností, úrovně abstraktního chápání… U všech je potřeba ujasnit si základní názvosloví, ale u dětí je to ještě specifičtější. Tam si ujasňujete co je holeň, co je kotník, co je pánev…Věřili byste, že některé děti školou povinné různého věku neví, co je předklon a co je záklon? Jako bývalá tělocvikářka fakt pláču. Než si děti osvojí, co je vnitřní a vnější, tak to také chvilku trvá. Výrazy jako je pravá a levá u dětí vůbec nepoužívám. A tak místo nich máme ke stromu, k výběhům a postupně přidáváme písmenka, která visí po obvodu jízdárny. Sedmiletý Péťa drandí dost dobře jízdárenské cviky a nedávno jsem mu termín – ze středu, v A ke stromu, nahradila termínem ze středu, v A na pravou ruku. Švanda to byla veliká. Nejdříve jsme si v pauze zkoušeli i poslepu, která ruka je která a potom, když vyjel ze středu, měl vzít na chvilku otěže do levé ruky a pravou ukázat směr (brát při jízdě otěže pouze do jedné ruky je malá samostatná kapitolka, kterou už jsme měli trochu natrénovanou). A protože od minulé lekce jsem měla posun v názvosloví v plánu, vybrala jsem mu pro tento trénink starou zkušenou poničku o které vím, že mu případné zmatky odpustí. Děti potřebujeme učit nenápadně, tak, aby je to bavilo a aby občas trochu přidaného drilu ani nepoznaly. Pochvala je důležitou součástí lekcí. Učit a vést jezdce i koně tak, abychom mohli chválit a tím motivovat. Jo, nutno ještě podotknout, že Péťa je pravidelně s koněm nebo na koni 1 x týdně od svých 6 – ti týdnů. Maminka Hanka důsledně dbala na pravidelnost:-)
A teď už má další lekce. Hodinové plachtění s instruktorem kolem pobřeží daleko od břehu. Je cca 900 m daleko od břehu? Kdybych včera uměla to, co umím dnes, tak bych se do té laguny uměla vrátit sama.