Pohár tety Kateřiny – hra na přísloví – Pro krásu……… se musí trpět.
Ty vogo, ale že budu pro krásu ochotná trpět já? A proč bych měla? Mnoho let žiji na samotě u lesa, své tělo mám přijaté, vážím si ho, obdivuji ho a vedu k tomu další ženy. A možná vás napadne, že bych byla asi dost praštěná, kdybych se chtěla nechat nějak vylepšovat. Umět přirozeně stárnout je umění – fráze, která zas tak frází není a rezonuje na mnoha seberozvojových seminářích i v médiích. Jenomže, ukažte mi na ženu, která by nechtěla být krásná. A pominu tady pojednání o kráse a moudrosti ženské duše i ženského těla.
Přiznávám, již pár let jsem občas v péči jedné báječné paní doktorky. Operaci víček jsem spíše než kosmetickou záležitost považovala za nutnost. A pak občasná hloubková hydratace obličeje, a také nějaká ta kolagenová nitka… „Paní doktorko, a prosím vás, ať to vypadá dobře a hlavně, ať není vidět, že na tom obličeji vůbec něco mám.“
Můj muž už před časem pochopil, že když se jeho žena o sebe stará a chce být krásná, tak nemůže brblat, ale je potřeba mě podpořit. A tak si mě s obvázanýma očima před časem vyzvedával na klinice, v autě měl pro mě připravené ledové polštářky a tři dny mi je pečlivě na očích vyměňoval. Kdybych bývala věděla, co udělá operace víček a jak se mi rozzáří svět, neodkládala bych tenhle zákrok několik let.
Tak a konečně se dostávám k „taškařici“, kterou už jsem nějakou dobu plánovala. Mizející pigment na rtech mi při pohledu do zrcadla vadí. Po oparovém období, které mám snad již za sebou a které mi tuhle nedokonalost způsobilo, je řešením permanentní make up. Jenomže, ten hrozně bolí. Ještě teď si pamatuji, jak jsem před devíti lety málem utekla z křesla, když jsem si ho nechala dělat v Budějovicích. Při zákroku mi dvě hodiny v kuse tekly slzy, protože anestetický krém pro znecitlivění rozhodně nestačil. Jenomže, když už jsme začaly, tak už se to dodělat muselo. Na tu bolest si pamatuji dodnes a to, jak se to další týden hojilo, na to jsem pro jistotu zapomněla.
Paní doktorka mě uklidňuje, že rty dělají pod lokální anestezií a doporučuje mi svoji kolegyni, paní Evu, která i jí rty tetovala. Také mi předepisuje antivirotika před zákrokem, abych byla maximálně chráněna před opary. Paní Eva sídlí na úplně jiném místě v Praze, než paní doktorka a při milém telefonátu mi dává termín.
Týden před plánovaným zákrokem nikde netrajdám, poctivě beru antivirotika a manželovi otevřeně přiznávám, na co jsem se objednala a vydávám se do Prahy. Jo, já vím, že všude kolem je doba covidová… Jenomže z výštické samoty v době zimního spánku je to pro mě realita velmi vzdálená.
Paní Eva je milá a přináší mi k podpisu několik papírů… Tak a tady mi podepište, že jste plně očkovaná… No nejsem očkovaná… Tak certifikát máte… No nemám… Tak ten PCR test… No nemám… Nevěřícně na mě zírá. Přece, kdybych nebyla zdravá, tak na takovýto zákrok vůbec nepojedu!!! A je přece jasné, že jsem pár dní před tím v samokaranténě, abych někde něco nechytla. Paní Eva by mi sice zákrok udělala, ale jenom s anestetickým krémem, protože pan doktor mi anestezii bez potvrzení nepíchne. No, tak do toho nejdu.
Takže znovu shrnuji: Jedu sem od Hluboké, jsem krytá antivirotiky, týden jsem se s nikým nepotkávala… A co antigen…? Tak jo, jenomže samotest na místě jim nestačí. Vybíhám přes ulici na testovací centrum. Jo, bez objednání si nechávám šťourat v nose a za 15 minut držím v ruce papír s posvátným slovem NEGATIVNÍ. Takže, jestli jsem tu reinfekci do teď nikde nechytla, tak teď mám možnost s vysokou pravděpodobností…
Předávám certifikát a paní Eva mi nanáší konturu a společně dolaďujeme. A teď je na řadě ten pan doktor, který mi má zevnitř do rtů píchnout anestetikum. Ty vole, to bolííí. Už chápu ty antistresové míčky, které jsem dostala do ruky. Orosená se přesouvám zpět do ordinace k paní Evě. Je milá a neskutečně šikovná. Citlivé části rtů, na které nezapůsobila injekce (proč nezabrala, tak to fakt netuším), domazává anestetickým krémem. Se speciální tetovací jehlou a přírodním barvivem pracuje rychle a pečlivě. Po třech hodinách opouštím Prahu. Dvě hodiny peklíčka v autě. Rty pomalu přicházejí k sobě a HOŘÍ. Teď bych brala sedadlo spolujezdce a ledové pytlíčky. Tenhle luxus jsem si, ale neobjednala. Takže až doma led a brčko na pití.
Sobota večer, 48 hodin po zákroku. Rty jsou bolavé, mokvající, hrubé, nateklé… Mažu speciální mastičkou, piju brčkem, jsem v klidu doma a nechávám se opečovávat.
Neděle večer, 72 hodin po zákroku. Rty jsou bolavé, stále vznikající mokvající krustička se odlupuje a znovu tvoří… Mažu speciální mastičkou, piju brčkem, jsem v klidu doma a nechávám se opečovávat.
Čtvrtý den po zákroku – Po ránu ztvrdlá krustička z mokvání, kterou v průběhu dopoledne odstraňuji mazáním, mažu cca 15x za den, piju brčkem, smát se stále nemohu. Poprvé si čistím zuby. Doteď to jistila žvýkačka, protože otvírat pusu na kartáček a zubní pastu jsem úplně nedávala.
Pátý den po zákroku – Po ránu ztvrdlá krustička z mokvání, kterou v průběhu dopoledne odstraňuji mazáním, mažu cca 15x za den, piju brčkem, smát se stále nemohu.
Šestý den po zákroku – Super, přestala se tvořit krustička a můžu se smát. Rty jsou stále napnuté a suché. Mažu, mažu, mažu… Odpoledne jsem poprvé normálně venku a vedu jezdecké lekce.
Sedmý den po zákroku – docela dobrý, rty jsou suché, mažu, mažu, mažu…
Prý ještě asi tři týdny potrvá, než se vše ustálí, dohojí a rty vykouknout v celé své kráse. A pak si znovu udělám výlet do Prahy, aby paní Eva vše zkontrolovala.
Kolem mě Omikron kam se podíváš a já 14 dní pěkně hezky na samotě u lesa bez potkávání. Představa odřeného nosu od rýmy v kombinaci s bolavými rty se mi fakt nelíbila.
Kdyby mě náhodou za pět let napadlo, že potřebuji obnovit permanentní make up, tak tady to mám všechno hezky sepsané. Teď si rozhodně nejsem jistá, jestli budu pro krásu znovu chtít zase takhle trpět.