Život na pláži není zas tak nudný, jak by se mohl zdát
První večer v 17 hodin se všichni účastníci zájezdu dostavují na recepci na schůzku s delegátem Markem. Odvádí nás do klubovny a velmi podrobně nás informuje o všem, jak to tady chodí, co vše máme zařízené, co je zdarma, co je za příplatek … Exim to má dost ošéfované. Delegát, informační nástěnky, pojištění…
Marco je nám na telefonu k dispozici 24 hodin denně a na nástěnce je vypsáno, kdy ho můžeme zastihnout na recepci. Zvláště nás upozorňuje, abychom se v případě jakýchkoliv zdravotních potíží neobraceli na hotelového lékaře, ale volali přímo jemu. Zařídí auto, které nás doveze na kliniku do Hurgády, kde je český personál a vše hrazené z pojistky. Upozorňuje nás na Faraonovu nemoc a přeje nám, abychom ji nedostali. A kdyby přece náhodou, v hotelové lékárně se dá koupit speciální lék, který na ní prý 100% zabírá.
Marco je prima. Sdílný, sympatický, ochotný a vtipný. V češtině má naučených pár skorosprostých frází. Vzbuzuje důvěru a jistotu, že nic není problém, a kdyby náhodou byl, tak on ho bude umět vyřešit. Když vidím, jak báječně může fungovat místní delegát pro zahraniční cestovku, nějak si nedovedu představit, že by tuhle roli měl hrát Čech.
Přede mnou vycházejí ven do sluníčka dvě ženy, věkem spíše babičky přes 70. Jedna z nich povídá té druhé: “To je dnes krásné počasí, viďte. A to je listopad…“ Usmívám se. Jasně, že je hezké počasí, jsme přece v Egyptě.
Hotel je poloprázdný – tedy spíše, skoro prázdný. Osazenstvo je téměř celé české s moravským přízvukem. K tomu jsou tady dva starší německé páry, jednou jsem zaslechla slovenštinu a jednou polštinu. Pláž je krásná, písčitá, čistá. Personál hotelu milý a vstřícný. Všichni umí základní české a anglické fráze. Ahoj. Jak se vede? Dobrý? Odkud jseš?
Moře je příjemně teplé a klidné, salinita vysoká, korálové útesy úchvatné, z barevných a neonových ryb jenom oči přecházejí. Ve vzdálenosti asi 40 m od břehu je bójkami vyhrazen koridor na plavání. S brýlemi a s koukáním pod vodu naplavu hravě během dne několik kilometrů a ani to nebolí.
Sluníčko nepálí, ale příjemně hřeje. Celý týden jsem si říkala, že se půjdu podívat, jak Zlatý otec vychází nad Rudým mořem. A normálně jsem to každý den zaspala. Když jsem se v 7 hodin místního času budila, bylo sluníčko už na obzoru.
Rána na pláži jsou úchvatná. Jedno ráno běžecký výlet po pláži doleva a další den po pláži doprava…V porovnání s dalšími komplexy čím dál tím více oceňuji náš hotel a jeho krásnou, čistou a písčitou pláž.
První den na pláži mi kniha „Adam a Eva v práci“ vypadává z ruky poměrně záhy a pod proutěným slunečníkem tvrdě usínám. Budí mě vtíravá rytmická muzika a kykyrykání kohouta. Po pláži pobíhají tzv. animátoři, vykřikují aquaerobik, aquaerobik… a osobně obcházejí těch pár lidí, co na pláži jsou a přesvědčují, aby se šli bavit a sportovat. Nevěřícně na to divadlo zírám. To ještě netuším, že bude pláž dunět muzikou ke cvičení celou hodinu. Úderem jedné začínají animátoři znovu obíhat lidi a zvát je na šipky, volejbal, petanque a aerobik. Nemají problém kohokoliv vzbudit nebo vylekat. Se zaujetím sleduji animátora Poláka. Zezadu přichází ke starší paní, která je, nic netušíc, pohroužena do čtení. Polák na paní promluví ve chvíli, kdy je jeho hlava asi 10 cm od jejího ucha. Leknutí je nepředstírané. Animátor Čech vypráví staršímu manželskému páru z Rožnova o tom, že je z Nového Jičína… Dlouhovlasá blondýna, animátorka Ruska nechápe, proč s ní nikdo na ten aerobik nechce jít. Jediný, kdo vždy na svém lovu uspěje, je animátor Egypťan, který má na starost šipky. V odmítání účastnit se jakéhokoliv programu jsem nekompromisní. Tuším, že od třetího dne na mě animátoři uzavírají sázky. Stejný scénář se na pláži opakuje každý den. Každý den v 10:00, stejná hudba, stejné kokrhání, stejné výzvy animátorů…
Připadám si jako ve filmu „Na hromnice o den více“ s Billem Murrayem a okouzlující Andie MacDowell. Samolibý moderátor počasí přijíždí do malého amerického městečka, kde má natočit reportáž o každoročních oslavách Hromnic. 2. února za svítání se zde koná tradiční slavnost, kde za pomoci maskota sviště Phila se má zjistit blížící se začátek jara. Z nějakého důvodu se hlavní hrdina dostává do časové smyčky a každé ráno se budí stejnou znělkou a v kalendáři je datum 2.2. Tenhle milý, vtipný a inspirující film, jsem viděla mnohokrát.
Pudiška, listopad 2016