Nefouká. Hladina se téměř ani nehne. Háčkuju si růžovou čepičku na lehátku a instruktor na mě, že jdeme. No tak to jsem zvědavá, o čem bude osmá lekce. Je to jasný. Přece o tom, co dělat, když vám přestane foukat. Fakt hódně pomaličku doplouváme na plachtu na druhý konec laguny. Vono se to nezdá, vona je to docela dálka. Nazpátek už ale větru ani ťuk. Na různé manévry s plachtou se dostáváme daleko za půlku laguny, pak plachtu položit na záď a hezky ruce jako pádla. 150 metrů tímhle způsobem je dost. Zbývá jich ještě padesát. Tak teď do vody a dotáhnout surf ke břehu. A protože jsem ve vodě jako ryba ve vodě, tohle mi jde báječně. Lekce to dnes byla krátká, příště mám slíbený bonus.
Stále ten samý den. Doplavávám si jednu z každodenních plaveckých dávek a na břehu vidím hezkou ženskou siluetu. Dioptrické brýle samozřejmě nemám. Co to tam ta paní dělá? Tančí, medituje, cvičí thaj – či? Krásná šedesátnice se zavřenýma očima si na prkně na břehu tančí střídání nohou a výměnu plachty bez plachty. Nádhera. Autovizuální trénink spojený s pohybem.
Když jsem byla mladé děvče a jako dorostenka výkonnostně dělala atletický pětiboj, představil nám tohle kouzlo náš trenér. Je to cca 35 let. V mysli si představovat pohyb a jeho průběh. Čekaly mě důležité závody a já si před usnutím přehrávala rytmus rozběhu, odraz z prkna 2 cm před přešlapovou plastelínou, práce rukou, závěs, předkopnutí, dopad do písku. Ty jo, a co kdybych si před ten závěs ještě představila kročnou techniku a pak to se závěsem spojila? Takhle to dělají borci, co skáčou fakt daleko. Taky bych to tak chtěla, ale naživo při závodech jsem to ještě nikdy nezkusila. Druhý den mi to skáče moc dobře. Je jasné, že první dva pokusy mě posílají do finále, takže ten třetí můžu risknout. Připravuji se a celé si to znovu přehrávám i s tím kročným způsobem… Buch, hups a je to osobáček. Poprvé jsem zdolala pětimetrovou hranici. Bylo to v Táboře na stadionu Míru.
Vizualizace v různých formám používám vlastně od dětství a jsou pro mě zcela samozřejmé. Nejlepší je to těsně před usnutím nebo ráno, když se začínám probouzet a ještě nejsem úplně vzhůru. Můj muž už dávno pochopil, že mé ranní válení v posteli není úplně válení. Děvčata na mých kursech už si také zvykly, že plán ježdění na druhý den je večer pouze orientační. Ranní vizualizace je přesnější. Přes noc se v mysli nějak uloží souvislosti, které večer nevidíme. Neptejte se mě, jak to funguje. Prostě to funguje.
Koňské rozcvičky bez koní tomu říkám. Protahujeme, uvolňujeme, cvičíme, představujeme si…
Jak můžu chtít po jezdci uvolněnou pánev, když na zemi pánví neumí hnout nezávisle na ostatních částech těla? Jak můžu po jezdci chtít, uvolněný a prošlápnutý – prodýchnutý kotník, když má zkrácené achilovky a při stoupnutí na nízký obrubník nedá paty na zem a ztrácí rovnováhu? Jak můžu chtít hluboký sed a uvolněné nohy, když má jezdec zkrácené vnitřní strany stehen? Jo a kostrč, tak to je kapitolka sama pro sebe. Voni jsou k ní připojené takové jemné provázky (fascie se jim říká), které vedou do svalů na těch vnitřních stranách stehen a když jsou ty svaly zkrácené, tak tahají za ty provázky a ty provázky tahají za tu kostrč a ta kostrč se potom kroutí a vybočuje a to fakt píchá. Atd. Atd… Zkrátka s pánví si tančíme nejenom při tanci, ale každý den při každé příležitosti a pro všechny ostatní partie to platí také. A dýcháme, dýcháme, dýcháme do břicha. Děti učím nafukovat balónek a zvědomovat rozdíl mezi nádechem do hrudníku a nádechem do břicha. Každá systematická uvolňovací rozcvička začíná odshora. Uvolněná spodní čelist a pokračujeme dolů… A dost. Konec tématu, které si zaslouží svoji samostatnou pozornost.