Kam se poděli praví muži, muži se nás nezastávají, muži nás válcují, muži nás obtěžují … Potřebujeme kvóty, na prezidenta zase nekandiduje jediná žena, ti muži berou více než my… A je tady také určitá skupina – ženy i muži (je jich fakt hodně), která vynakládá obrovské částky za kursy výuky tantry, láskyplného doteku … Vznikají ženské i mužské kruhy a skupiny… Přechodové rituály – byly tu, nejsou tu, budou tu? Těch knih, webů, blogů (ten můj už je také na spadnutí:-))… Včera jsem na fcb zaznamenala akci – Za právo zůstat u plotny… Kdo se v tom má vyznat? Téma je to veliké, bohaté, celospolečenské a v západní civilizaci, zdá se, signalizuje změnu určitého paradigmatu.
Každý odstavec či věta níže, si zaslouží samostatnou kapitolu nebo rovnou celou knihu. A já to zkouším dát na jednu stránku 🙂
Jasně, že si všechny přejeme, aby si nás muži vážili, chránili nás, zastávali se nás…
A vážíme si my mužů?
Vážíme si samy sebe?
Vážíme si darů, které příroda po tisíciletí ženám dává?
Vážíme si své jinakosti, cykličnosti, intuice?
Po stovky let jsme byly poutány, nebo jsme se nechávaly dobrovolně poutat.
V mystické kotlině ve středu Evropy si teď žijeme v té nejsvobodnější možné době.
A najednou se pozastavujeme nad tím, kam se poděli „praví muži“? Čteme o krizi mužství, genderové korektnosti, kdekdo má potřebu se vyjadřovat ke kampani „Me too“
Chceme mít doma a kolem sebe „ Ty pravé“, silné, vědomé a láskyplné muže, ale co pro to děláme?
Co jsme si za posledních dvacet let my, ženy, samy sobě udělaly?
Zobeme hormonální antikoncepci a zavádíme si do těla nitroděložní tělíska. Popíráme přirozenost, která je v naší genetické paměti po tisíce let.
Copak nás do toho někdo nutí? Ne, je to naše svobodné rozhodnutí.
Vody jsme zaneřádily hormony a divíme se vysoké neplodnosti mezi muži (antibiotika a antidepresiva sem teď netahám, ale to je podobný příběh). A všichni známe přísloví – Kdo s čím zachází…
Pod tlakem farmaceutických firem a iluzivní rouškou ochrany necháváme dcery očkovat Cervarixem. Vždyť přece očkují všichni a pojišťovny to hradí… Co jim tím říkáme? Můžete být promiskuitní, nic se vám nestane… A pak se zase budeme divit…
A jestli vás teď napadá, že jsem ta ulítlá bio – eko – kráva … tak nejsem. Také jsem zobala a měla v těle tělísko. Bylo to tak pohodlné a iluze, že mám věci pod kontrolou, byla opojná. Dnes mám zkušenost a vědomé srovnání… Jak jsem si sama sobě mohla něco takového dělat?
Kam nás, ženy, vede touha uspět, vyrovnat se mužům a mít věci pod kontrolou?
A teď k té kampani „ Me too“. Jo mě taky.
Bylo mi čerstvě patnáct a byla to doba, kdy jsem testovala, jak chlapci líbají. A zcela nečekaně to na mě zkusil muž, který byl v té době starší než můj otec. Měla jsem to štěstí, že rychle pochopil, že mé ne je opravdu NE. Možná některé z nás takové štěstí neměly. Pro mě to byl určitý signál a informace k hledání a nastavování hranic. Mých vlastních i těch, které jsem nastavovala ven, vůči mužům.
Odmítám ale vytahovat staré podrobnosti. Hon na čarodějnice, který bychom tím mohly spustit by mohl být sebedestruktivní.
Minulost nezměníme a budoucnost závisí na přítomnosti.
A je to také o sebehodnotě nás žen, o naší sebelásce a úctě.
Protože pokud ji máme, tak nás nějaké sáhnutí na kolínko a nevhodná lichotka nemůžou pohoršit a rozházet.
Samozřejmě, že není v pořádku, když na ženy a dívky (dcery otců – vás mužů), muži na ulici neomaleně pokřikují a dělají jim vulgární návrhy. Není v pořádku, když nás někdo v práci opakovaně obtěžuje a nestačí mu naše jasné Ne…
Nemluvím zde o týraných, zneužívaných a znásilňovaných ženách v rukách manipulátorů, psychopatů, násilníků (ať již jsou to manželé, šéfové, náhodní devianti…). To je jiná kapitola.
Takže za mě 🙂
Jasně, že spoustu věcí, i těch mužských, když je potřeba, tak zvládneme samy. Větříme – li ale v blízkosti nějakého muže, dovolme mu, aby nám pomohl. A nebojme se o pomoc požádat. Nemusíme všechno zvládnout samy.
Pomoci nám do kabátu, podržet dveře, vzít těžkou tašku, lehce zaflirtovat, říci – sluší Ti to… je úplně v pořádku. Nedělat to je vůči nám ženám téměř neomalené :-).
A prosím vás, milí muži, buďte k nám laskaví, pozorní, něžní, zastávejte se nás, ponechte nám svobodu, přijměte nás i s našimi emočními výkyvy…
My se nemůžeme vyrovnávat vám a vy se nemůžete vyrovnat nám. Nepotřebujeme se vyrovnávat. Potřebujeme se doplňovat.
Jenom to hledání rovnováhy mužského a ženského v nás i ve společnosti má teď silné porodní bolesti. Věřme, že se rovnováha zrodí zdravá a silná. S Láskou a úctou.
Pudiška Listopad 2017
Přemýšlela jsem, jakou fotografii k tomuhle psaní vyberu – Podzimní výštický rybník – symboliku si v něm může najít každý sám 🙂