V těch starých krámech vidím historii, zručnost, řemeslo a moudrost našich předků.
Je léto a na návštěvu přijíždí naše kamarádka Majda se slovy: „Vezu Ti překvapení“. Z auta taháme oprýskanou, polorozpadlou a červotočem prožranou truhlu. Jedna noha chybí. Jo, Majda ví, čím mi udělat radost. Marcel kroutí hlavou, ale nekomentuje a rovnou jde sundat kování. Na pár měsíců tenhle vzácný kousek nachází svůj prostor v průjezdu a já si vyslechnu poznámky několika přátel. Jakože, co s tím krámem budeš dělat, no to jsem na to zvědavý…
Blíží se jaro a truhla je stále v průjezdu. Čas a prostor se do ní pustit se mi nedaří najít. Že by i ta chuť chyběla? Koncem února přijíždějí naši přátelé s obrovskou energií něco dělat fyzicky, rukama a na čerstvém vzduchu. Truhly se ujímá Vladěnka s Vítkem. Opalují, smirkují a „ONA kráska“ se rozpadá na jednotlivá prkna. Jedno takové mi Vladěnka nese ukázat se slovy:“ Fakt jsi si jistá, že to chceš?“ Jasně, že to chci. Další týden Marcel sestavuje a klíží vše zpět k sobě. Přichází Velikonoce a naši kamarádi jsou u nás znovu. A tak Vladěnka s Vítkem, teď již dočista, brousí. Takže ještě to úplně zrezlé kování. Toho se další týden ujímá Radek. Já si užívám natírání voskem a Marcel sestavení a vrácením kování.
Kráska nalézá své místo doma pod oknem. Plním ji látkami, které opakovaně používám při svém švadlenkovém tvoření. Jenom ta naše labradorka Chiky je trošku zmatená. Na místě jejího pelíšku stojí po deseti letech nějaká bedna. Psí místo je přesunuto o dva metry dále.
Děkuji všem za pečlivou práci a trpělivost s kusem starého krámu.
No řekněte. Není krásná ta stará Kráska?