Sluníčko peče nějak hodně, moře se ani nehne, pláž i poloostrůvek u surfařů se neobvykle plní, vyskládaná prkna a plachty čekají na vítr. Dneska je příště a vítr nikde. A prý to takhle bude až do příště. A zítra, až bude příště, tak ten vítr má být opravdu veliký (viděno a řečeno zkušeným instruktorem.)
Jaké to je, když koně čekají na práci a práce z nějakého důvodu nikde? Počasí, dovolená, nemoc, cílená pauza v práci u remonty (mladý kůň, který začíná s výcvikem)… Co já vím, co všechno… Otázka s mnoha odpověďmi. To záleží…
Kde je kůň ustájen? Je vystátý v boxu ve stáji a na pár hodin vyváděný do výběhu, nebo je ve stádě na pastevním ustájení a celý den si chodí volně a dělá si co chce? Jak je kůň krmený? Změnil se krmný režim (je pouze na senu, pastvě a minerálech), nebo ho k tomu někdo futruje ovsem? Jak je kůň starý a v jakém je stupni výcviku? Je to mladý, horký kůň, nebo starý pan profesor? A mohli bychom vymýšlet a kombinovat dále.
Na starší školní koně si v pohodě sedám i po hooodně dlouhé pauze, dětem je pro jistotu maličko opracuji ze země. Ale takovou Anynnku, tu si klidně lonžuji i tři dny po sobě, než si na ni sednu. Jít do problému anebo, nedej bože, spadnout, se mi fakt nechce. Přemýšlím, předvídám, předcházím konfliktům…
Prknu a plachtě je jedno, jak dlouho čekají na vítr. To jenom surfař s netrpělivostí, nebo s trpělivostí řeší, kdy už konečně zafouká.
A naskakuje mi další téma. Trpělivost jezdce při výcviku koně. Každý kůň je jiný…
„Důležité je poznat, kolik toho můžeme od koně žádat. Je potřeba rozpoznat každou změnu a sebemenší snahu hned pochválit. Mnozí z nás si ani nevšimnou, jak moc se nám kůň snaží vyhovět, dokud už není pozdě.“ Ray Hunt
Dnes je příště a na plážovém stožáru právě vyměnily žlutou plachtu za červenou. Bílé čepičky na vlnách se tvoří i v laguně. Vítr bere ručníky z lehátek a sukně se mi zvedá. Koncert, který se na moři odehrává, je fascinující. Ten mladý, kudrnatý instruktor, ze kterého jsem nemohla spustit oči, když měl před pár dny na místo plachty k prknu připevněný padák, dnes předvádí tanec se surfem. Nikdo jiný na moři není a můj pan instruktor říká – tak příště. Kdy bude příště? Včera nefoukalo, dneska fouká moc… Odpoledne se prý vítr trošku utiší.
Před dvaceti lety jsem přijela s mužem na dovolenou na jeden jihočeský penzion. Vybírala jsem ho podle jednoduchého klíče. Prostě tam nabízeli výuku jízdy na koni. U Prahy jsem sice už chvilku do jedné stáje docházela, ale tušila, že takhle výcvik a zacházení s koňmi asi vypadat nemá. Na jihu jsem objevila Lenku a každý večer fascinovaně zírala na koncert, který na otevřené louce se svojí klisnou předvádí. Jak to ta holka dělá? S jakou lehkostí a samozřejmostí klisnu ovládá. Dorozumívá se s ní telepaticky? A pak jsem poprvé seděla na luxusně přiježděném koni, jehož kvality jsem tehdy nebyla schopná docenit a s trenérkou, která mě učila na koni dýchat a cítit ho. Náš společný příběh stále pokračuje.
Je odpoledne a červenou vlajku střídá žlutá. Tak že by? Lagunu z jedné strany na druhou brázdí jedna kymácející se slečna. Po dalších začínajících surfařích, ani památky. Instruktor mi vysvětluje, že dnes budu některé věci na prkně dělat trochu jinak. Je to úplně jasné. Hlava rozumí, tělo to na prkně jaksi nepobírá. Plachtu ve větru nemohu udržet. Kymácí se prkno, kymácím se já, po třetím hups do moře počet koupání přestávám počítat. A tak si pan instruktor stoupá na prkno a předvádí mé tělo, jak to na tom prkně a s tou plachtou dělá. Ani se nepotřebuji vidět natočená na videu, aby mi to bylo jasné. Místo podsazené pánve a rovného těla mám zadek vystrčený dozadu… Takže všechno zpět. Začínáme od začátku, ale v úplně jiných podmínkách větru. A ono to vystupování z komfortní zóny zase pomaličku, polehoučku jde.
Vítr je jiný, každý kůň je jiný, každý jezdec je jiný… Ne každá velikost plachty a každá síla větru je pro každého. Vše má svůj správný čas. Ne každý kůň je pro každého. Vše má svůj správný čas.
Ivčo, jak ty koně k těm začínajícím jezdcům vybíráš?, ptají se často mé zvídavé zvědavé žákyňky. Už když natěšený začátečník vystupuje z auta a s těmi motýlky v břiše jde ke mně, vidím, jak pohybuje boky, jaká je jeho uvolněnost, s jakou energií kráčí, jakým tónem a jak rychle mluví… A jasně, že také tak trochu odhaduji číslo na váze:-)
Kristý je báječná žena 50+ a má oježděných několik lekcí na hafle Áje, včetně klidné klusové vyjížďky. Je na čase, aby vyzkoušela 23 – letou trakenku Jolanu a uvědomila si rozdíl. Temperamentem a citlivostí je to úplně jiný kůň. To, co je pro Áju signál jemný, to je pro Jolanu hodně. Neklidná nebo silná holeň a včasné neodebrání tlaku je zaděláním na rychlost, kterou žádný začínající jezdec zažít nechce. To, co hafla jezdci odpustí a na první pohled není vidět, to trakénka odhalí v plné parádě. Začínáme znovu na lonži a opět od začátku. Uvolněnost, přechody… Děkujeme.
Na téhle paní učitelce začal v létě jezdit také ten sedmiletý špunt Péťa. Nejdříve na lonži a postupně sám. V pomalém klusu a na středně dlouhé otěži s kobylou jezdí základní jízdárenské cviky jenom na svůj pohled. Maminka Hanka ani nedýchá a já skoro také ne. Když Jolanku ze země žádám o klus, jenom se na mě podívá, jestli to fakt myslím vážně. Jo, myslím, moje milá a buď, prosím, opatrná, na hřbetě neseš poklad. A klisna s opatrností a rozdělenou pozorností na mě i na jezdce plní veškerá naše přání. Úplně u toho dojetím bulím. V takovéhle energetické bublině jsme dnes byli ve třech – kůň, jezdec, trenér.