Týden utekl jako voda. Myslela jsem si, že když tady budu sama, bude pro mě 7 dní dlouhých. Klidně bych zůstala o chvilku déle.
Za celý týden jsem neobula boty ani pantofle. Ani do hotelu na večeři, ani na procházky a ani na pláž na běhání. Fakt jsem chodila běhat :-). Za 35 hodin se vracím domů.
Ještě jedna odpoledně – večerní procházka. Oslňuje mě zapadající slunce a v tom zapadajícím slunci se objevuje koňská šíje. Na pláži luxusního hotelu se dávám do řeči s beduínem. Slibuje mi zážitek v sedle arabského plnokrevníka… Nelze odolat a na druhý den si domlouvám nevšední dobrodružství.
Když večer v posteli o celé situaci přemýšlím, dochází mi, že jestli tohle podniknu, poruším tím všechna bezpečnostní pravidla, která jsou turistům v Egyptě doporučována. Asi bych měla o tomhle nápadu někomu říct. Delegát Marco mě ubezpečuje, že pokud se budu na koni pohybovat na plážích hotelových komplexů, je to OK. Hlavně, ať neodjíždím někam do pouště…
V určitý čas a na určitém místě nasedám s beduínem do džípu a odjíždím do pouště mimo hotelové komplexy. Hlavou mi běží … Zbláznila ses? Jsi blondýna a jsi tady sama…
Po deseti minutách zastavujeme v oáze uprostřed pouště. V krásných stájích je stovka překrásných koní a na mě čeká osedlaná drobná ryzka. Dost hezký beduín, který má osedlaného bělouše se mě ptá, jestli umím jezdit. Jsem trochu zmatená z jeho pohrdlivého úsměvu, ale vzápětí, s jeho další otázkou mi vše dochází. Zase jedna namyšlená Evropanka, která si myslí, že umí jezdit. Jasně, že se mě ptá, jak často jezdím. Je to přesně stejná otázka, kterou pokládám klientům, když si u mě objednávají vyjížďku.
Vyjíždíme do pouště a cval ve vlnách na hranici pláže a moře je splněným snem. Když pak zastavujeme uprostřed písečných dun a on mě vyzývá, abych sesedla, znejistím … Co bude následovat? Hlavou mi běží filmové scénáře… Unesou mě? Budou chtít výkupné? Znásilní mě? A až se to stane, mám se bránit nebo odevzdat, abych přežila? Zatím si nezávazně povídáme o pákových udidlech a o rozdílech v povahách koňských plemen. A pak se tenhle hezký beduín zadívá na slunce, nastaví mi ruku, aby mi pomohl do sedla a zavelí: „Jedeme…“ Vyjíždíme na vrchol písečné duny a podívaná do obrovské rudé koule je úchvatná. Pobízíme koně a několik kilometrů cváláme proti zapadajícímu slunci.
Přestávka v písečných dunách byla čekáním na tento okamžik …
Pudiška, listopad 2016