„Porodní bábu, ta německá autorka napsala přímo pro Tebe…“
Je to už několik let, co jsem tuhle větu slyšela od své kamarádky. Tehdy jsem hltala jednoho Vondrušku za druhým, Oldřicha z Chlumu a panoše Otu, Martina ze Stvolna, Přemyslovskou i Husitskou epopej. Porodní bába na mě měla ještě několik let počkat. Měla počkat do doby, kdy na ni nastane ten správný čas.
Stojím v Karlových Varech v mezipatře rodinného domku našich přátel a zírám na stěnu plnou knih historické beletrie. Po smršti duchovně spirituálně osobnostní literatury mám zase chuť ponořit se do silného příběhu. Trocha romantiky, trocha lásky, trocha historie… A samu sebe slyším, jak se Olgy ptám: „Máš porodní bábu?“ Najisto vytahuje z jedné z nejhornějších polic knihu a podává mi ji. „Sabine Ebertová – Tajemství porodní báby, díl první. Mám už skoro všechny. Kolik že jich je? Šest nebo sedm?“
Přátelé nám ve Varech připravili nádherný program – kolonáda a prameny, muzeum Becherovky, oplatky, zámecké lázně, kulinářská večeře, procházky po okolí, povídání… Na Božím Daru nám s radostí a lehkostí jely běžky ve stopě na modrém vosku a můj muž umí zase o mnoho dobrot více. U kamaráda šéfkuchaře Lukáše absolvoval kurs studeného rautu. Poprvé v životě jsem si Kalamáry Vary fakt užila. Oli a Lukáši, moc děkujeme.
Je páteční večer a téměř všichni se už uložili k spánku. Naši hostitelé a jejich čtyři děti i můj muž. Rozsvěcím lampičku na to nejtlumenější světlo a otvírám tlustou knihu. Je pozdě, ale alespoň první kapitolu… Ve čtyři hodiny ráno zavírám knihu na dvousté stránce.
Noci ve Varech jsem součástí středověkého příběhu. Slyším křik, pláč i řinčení zbraní. Cítím vůně lesa a bylin i pach bláta, hniloby a krve. Jako kdybych sama byla mladou porodní bábou a kořenářkou Martou. Jako kdyby to byl můj strach, odvaha a láska. Kruté a násilnické zacházení s ženami, dívkami, děvčátky… Nespravedlnost, podlost, chamtivost, zbabělost, zákeřnost a pýcha… Ale i laskavost, moudrost, odvaha a rytíři, kteří hájí spravedlnost, pravdu, čest a lásku. Fascinovaně sleduji míchání a používání bylin. Tyhle věci, ale já přece znám. Dělám je stejně nebo podobně. Všechno mi zapadá a v příběhu nacházím ztracené puzzle.
Dnes se bojíme fanatismu islámu, ale už jsme zapomněli na fanatismus, který přinesla křesťanská církev. Zapomněli jsme na nenávist a strach, které zasela. Zapomněli jsme na tisíce upálených žen i na zvěrstva, která se děla na křížových výpravách ve jménu „Boha“. A kolik domorodých kultur na druhém konci světa zaniklo, když byly misionáři přiváděny na víru v „ jediného Pána našeho“.
Příběh porodní báby Marty je také příběhem počátku pronásledování moudrých žen, které svoje vědění po staletí předávali z generace na generaci. A o stovky kilometrů dále a o několik století později v kopcích Bílých Karpat, na Žítkové, žijí ženy, jejichž moudrosti si cení i gestapo. Systematicky je zlikviduje až socialisticko-komunistický režim. Čeho se tak bála církev a komunisti? Vědění? Ztráty vlivu a moci? Doba se mění, ale charaktery zůstávají … Do zdánlivě nesouvisejících souvislostí mi do hlavy naskakuje současná společensko-politická situace. Ta podobnost s fanatismem středověké církve, s nástupem fašismu i komunistů v únoru 1948. Postupný nástup zla pod rouškou dobra. Jaké to zneužití ctnostných myšlenek. Znovu je cíleně a nenápadně ubíjena svoboda a demokracie v české kotlině. A masy jdou …a manipulaci s nimi se dnes říká politický marketing.
Kdo obecně stojí za násilím? Ta odpověď je přece jednoduchá. MUŽI. Jaký by byl svět, kdyby ŽENY mohly ovlivňovat dění? Zapomeňme však na kvóty, na poměřování se a na soupeření mezi sebou. Sukně a nalakované nehty jsou krásným symbolem ženství, ale když budeme používat mužské zbraně a chovat se jako muži, dříve nebo později se z toho vysypeme. Nemůžeme jet dlouho v mužském principu, i když nás k tomu rychlý postup svádí.
A pak je tady otázka – kdo vychovává, rodí a nosí pod srdcem MUŽE? No přece my, ŽENY. A tak je tomu po tisíce let, tak je tomu od stvoření světa…
I přes staletí pronásledování a systematického vyvražďování, ta dávná moudrost nezmizela. Máme ji ve své genetické paměti všechny. Stačí se jenom otevřít a najít odvahu se rozpomenout. Ta cesta bude dlouhá, možná bude trvat další stovku let. Každá na ní ale můžeme svůj kamínek položit.
A tohle všechno mi běží hlavou, když jedu z Varů sama přes Prahu domů na jih. Cestou se zastavuji u kamarádky a sotva vejdu do dveří, vítá mě slovy: „ Co je? Ty jsi nasraná?“ „Jo strašně. Já se zlobím na muže. Na všechny muže …A na všechny důležité muže mého života – na dědu, na tátu, na manžela, na syny, na milence…“ A Romča se jenom usmívá: „To já přece dávno vím. Konečně jsi se téhle emoci otevřela. Tak ji k sobě pusť a dovol si ji prožívat, abys ji jednou mohla hezky poděkovat a nechat ji odejít…“
Jak duchovní, spirituální a osobnostně rozvojová může být beletrie 🙂
Přemýšlela jsem jakou k Porodní bábě zvolím úvodní fotografii. A vybrala jsem jednu z nejmocnějších bylin – tymián
Pudiška, únor 2018
A pokud třeba náhodou máte dojem, že do těch mužů jdu příliš, tak můžete číst zde – na vyváženou http://ivapudichova.cz/kdekdo-se-vyjadruje-ja-taky-me-taky/