Dnes je sál programovým zázemím pro přednášky, workshopy, meditace, cvičení, tanec , masáže, hry…
Stáje, jídelna, truhlářská dílny, sál, programové zázemí – tím vším byl prostor s krásnou historickou klenbou.
Až do roku 1975 sloužily stáje svému původnímu účelu. Po rekonstrukci koncem osmdesátých let se z tohoto prostoru stala jídelna se dvěma okénky. Jedno sloužilo na vydávání jídel a na druhém se odkládalo špinavé nádobí. V roce 2004 zde našly své místo truhlářské stroje, které byly po pár letech opět nahrazeny židlemi a kobercem. Jídelna byla v té době již přesunuta do jiných prostor a bývalé stáje dostaly honosný název – konferenční sál pro cca 80 osob.
Tmavá místnost, černé zátěžové koberce na podlaze, stěny a sloupy obloženy dřevotřískovými deskami natřenými na zeleno, přes které do zdí vzlínala vlhkost… Tak vypadal prostor na podzim v roce 2010 a my v něm viděli obrovský potenciál.
Na jaře 2011 za námi přijelo mnoho přátel přiložit ruku k dílu, aby nám pomohli Výštici připravit na první programovou sezónu. Na aprílový víkend máme ambice více než veliké. V sobotu ráno rozdělujeme práci a sál zde má své podstatné místo. Vymalovat a dřevotřískové desky přetřít ze zelené na veselou oranžovou. Naprosto bezelstně tento plán předestírám dvěma zkušeným stavařům a řemeslníkům, Tomovi a Jindrovi. Jejich pohled hovoří za vše… „Je úplně praštěná. Ženská, která nemá absolutně žádnou představu o tom, co tahle taškařice bude obnášet.“ Nahlas to neřekli, ale mysleli si to tutově. Okamžitě zhodnotili, že zdi se jen tak vymalovat nedají a budou se muset oškrábat. Problém? Ani náhodou. Kdo má ruce a nohy jde škrábat. Obzvláště děti trocha destrukce ohromně baví. Než se to celé nachystá, odjíždí Petra, dle doporučení „ odborníků“, nakoupit barvy. Dřevotřískovými deskami jsou obloženy také sloupy a cosi nad nimi, co prochází přes celý strop. Co by tak pod těmi obklady mohlo být? Fakt mě to zajímá… Postupně odkrýváme litinové sloupy. Bednění u stropu ale předpokládá také demontáž téměř celého zářivkového osvětlení. Já to vidím naprosto jasně. Když už se to dělá, tak tam přece tohle nenecháme. Kluci odborníci váhají a přizývají si na konzultaci Marcela, jestli fakt jo…? Můj muž, elektroinženýr, se rosí a raději odchází. Do sálu až do nedělního odpoledne nevkročí. K rezavým litinovým sloupům přibývá obrovská traverza podporující klenbu po celé délce stavby. Jak mohl tuhle perlu někdo zakrýt? (Asi jako ve vile Tugendhat, když před příchodem nacistů obezdili onyxovou stěnu. Díky tomu přečkala válku i příchod Rusů. Dnes má cenu cca 3 miliony Eur).
Je to neuvěřitelné. V neděli odpoledne je vše vymalováno, natřeno a z toho nejhoršího uklizeno. Prostor je na další tři roky zútulněn dle našich finančních možností.
- února 2014 jsme se do sálu pustili znovu. Naše babička by řekla: „pěkně z gruntu“. Byla vyměněna okna, udělána nová elektroinstalace a rozvody topení, sundané dřevotřískového obložení, oklepané omítky do výše 1,5 metru až na cihlu a kámen, oškrábané klenby a natažené nové štuky… Staré koberce a linolea, která byla pod nimi, nahradila dlažba. Hodně jsme zvažovali, zda v klenbě přiznáme cihlu. Nakonec jsme to z časových a finančních důvodů neudělali. Rozpočet? Pro jistotu opět pouze rámcový. Co kdyby se nám to podařilo dopodrobna spočítat? To bychom se také mohli zaleknout 🙂
První jarní den 2014 byl dnem nového sálu.
